Neviditelné

Neviditelné

773
0
Sdílejte

Výstava, kde nic neuvidíte

Výstava, ze které vám bude přecházet zrak

Text Eva Valentová

Foto Tomáš Loutocký

Jít na výstavu není nic výjimečného. Ale jít na výstavu, kde vím, že se nebudu moci spolehnout na svůj – troufám si říct nejsilnější smysl – zrak, mě lehce znepokojuje a současně baví. Takové dobrodružství nabízí dlouhodobá výstava Neviditelná Olomouc. Otevřená je v Křížkovského ulici denně kromě pondělí.

Exkurzi do tmy si za rok a půl jejího trvání prohlédlo přes pět tisíc návštěvníků. Tohle číslo a současně upoutávky na plakátech jako – Výstava, ze které vám bude přecházet zrak, Výstava, kde nic neuvidíte – mi dodávají odvahu a zesilují mou zvědavost. Vcházím do dveří budovy v Křížkovského ulici. Rozezní se hlasitá mechanická zvonkohra a už mě od stolu vítá sympatický pár mladých lidí. Termín prohlídky jsem měla se svou kolegyní domluvený. „Ideální je objednat se předem. Budete mít jistotu, že se vám budeme plně věnovat a víc si to užijete. Na webových stránkách máme rezervační systém. Ale samozřejmě není to podmínkou, provedeme všechny,“ říká nevidomý Jiří Stojaník. A právě on, jak se později ukáže, bude našim průvodcem výstavou a našima očima ve tmě.

Neviditelné dobrodružství,

prosím vstupte

Výstava má dvě části, tmavou zážitkovou a světlou. My se nejprve vrháme za neviditelným dobrodružstvím. „Teď projdeme černou zástěnou. Ocitnete se v absolutní tmě. Vůbec se nemusíte bát, povedu vás. Utvoříme hada, já půjdu první a vy mi dejte ruce na ramena,“ říká na úvod Jirka. Třiatřicetiletý sympaťák je nevidomý od narození. Ale život žije naplno. Vychovává své dva zdravé syny, má přítelkyni, koníčky a práci. Tou je právě provádění výstavou.

Za zástěnou je vážně tma, jakou svět neviděl. Přiznávám, že mě neznámý prostor znepokojuje. Cítím se ztracená. „Buďte bez obav žádný schod či jiná nerovnost na zemi není. Po levé ruce nahmatejte lano. Bude to vaše vodítko mezi stanovišti,“ zní první pokyn Jiřího. Ptám se, zda počítal kroky od závěsu po začátek lana. „Nepočítal, znám to tady perfektně.“ Tiše žasnu. Jeho hlas zní pořád stejně klidně a zároveň suverénně jako před zástěnou. Lano držím mezi prsty levé ruky, má chůze je značně nejistá. Kroky jsou výrazně kratší a našlapuji opatrně. Dokonce občas bezdůvodně i zavírám oči. Ani nevím proč.

Po chvíli doslova narazím na první stanoviště. Je to stůl. „ Před vámi je zmenšený model nějaké olomoucké památky. Zkuste uhodnout jaký,“ říká bez jakékoli nápovědy Jiří. Hmatem zjišťuji, že půjde o nějaký větší objekt s nádvořím a vysokou věží. V rozích stavby mé ruce našly další věžičky. „Mám to, Klášterní Hradisko,“ vypadne ze mě. „Vidíte správně,“ chválí Jirka. Náš průvodce vůbec často používá slova jako – uvidíte, prohlédněte si, podívejte se. Prý je to naprosto běžné i pro život v absolutní tmě. A ten my právě žijeme. Po laně se dostaneme ještě asi k pěti maketám či předmětům spojeným s Olomoucí. Já i kolegyně jsme už trochu přivykly a bez rozpaků šmátráme a zkoumáme. Můj krok se nepatrně protáhl a zrychlil.

Toulky centrem města

„Tak to by vám šlo a teď změna. Představte si, že jste na ulici. Pozor, můžete na cokoli narazit. Ruce před sebe,“ radí Jiří. Místo lana je našim záchytným orientačním pomocníkem zábradlí. V hlavě se mi honí myšlenky, co by to mohlo být. Tentokrát jdu skoro najisto. „Popelnice,“ vyhrknu. V další části nám průvodce vezme zábradlí a nabídne nám vodící pásek na zemi. „Ten vás dovede na lavičku, kde si můžete odpočinout,“ láká nás Jiří. „Ale pozor i tady máte v cestě překážky.“

V této části mám trochu problémy. Pásek bych rozhodně nenazvala vodící. Tápu a jdu rychlostí šneka. Pár překážek a sláva, cítím lavičku. Je kovová a trochu studená. S kolegyní na ni rády usedneme a posloucháme zasvěcený komentář našeho průvodce. Po pásku jsme ušly prý asi jen sedm metrů. Pocitově bych řekla mnohem víc. Na konci procházky olomouckými uličkami leží na stole další exponát. „Je to deska a na ní nějaké dřevěné bludiště?“ ptám se Jiřího. „V podstatě ano. Právě jste se prstem toulala centrem města,“ doplňuje s úsměvem náš průvodce můj poznatek. Byla to mapa pro nevidomé.

Jak jsem kupovala

zajíce v pytli

Přecházíme přes práh, na který nás Jiří řádně upozornil, do poslední části naší dobrodružné výpravy. Opět dostáváme do rukou vodící lano. A já jsem tak o krapánek jistější ve svém pohybu. Lano nás bezpečně dovede ke stolkům s miskami. „Zkuste poznat, co jsme do nich ukryli. Jde o přírodniny. U některých vám pomůže i čich,“ snaží se nám pomoci Jirka. Současně nás ujistil, že živé zvíře na nás z žádné krabičky nevyskočí. S kolegyní vedeme zasvěcenou debatu nad tak obyčejnými věcmi jako jsou šišky, hlemýždí ulity nebo sušené houby. A baví se i náš průvodce.

„A teď závěrečný úkol. Vezmu vás nakupovat do krámku s keramikou. Podívejte se, co by se vám líbilo,“ popichuje nás s nadsázkou Jiří a do rukou nám dává pro nás neznámé předměty. Všechny vyráběla nevidomá výtvarnice. Vystřídáme jich asi deset. „Tak co máte vybráno?“ ptá se po chvíli. Obě jsme nakoupily dárky pro naše děti. „Platit budete až na světle. Až zjistíte, co přesně máte v rukách,“ zazní další vtipná poznámka. Naposledy se chytám Jiřího za ramena, aby mě vyvedl na denní světlo. Opět se na něj stoprocentně spoléhám. A dělám to ráda.

Můj tichý úžas ze začátku prohlídky ze změnil v nekonečný obdiv ke všem nevidomým. Díky absolutní tmě a hlavně našemu průvodci teď jasněji vidím, kolik překážek musí v životě překonat a jak skvěle si s nimi umí poradit.

Po tmě lze

hrát i pexeso

Ani ve světlé části výstavy není nouze o zábavu a dobrodružství. Na jednotlivých stanovištích si můžeme zahrát hmatové nebo zvukové pexeso, či si zkusit brýle, které simulují různé zrakové vady. U jiného stolečku vás zase vlastní děti mohou porazit v Člověče nezlob se pro nevidomé. Exkurze do tmy je totiž určena všem bez rozdílu věku. „Chodí k nám samozřejmě i děti. Reagují různě. Pokud dokážou porazit strach ze tmy, užívají si to neskutečně,“ dodává Jiří Stojaník.

Po dvou nezapomenutelných hodinách se loučíme. Já s jistotou, že se sem vrátím. „Řada návštěvníků chodí opakovaně. Výstavu se i proto snažíme obměňovat, aby byla stále zajímavá a plná překvapení. Jiný zážitek také budete mít, pokud narazíte na mou kolegyni Romču Hladišovou,“ dodává Jiří. A ještě stihne vzpomenout na jednoho návštěvníka. Tento na začátku neznámý muž, dnes Jirkův kamarád, mu dokonce splnil sen. Koupil Jiřímu elektrické klávesy, které jsou součástí expozice. Příště nám prý na ně zahraje. Teď už není čas. Ozývá se zvonkohra a přicházejí další dvě objednané návštěvnice.

Jiří Stojaník

Narodil se před 33 lety v Kroměříži. Vystudovaný speciální pedagog je od narození nevidomý. Do Olomouce ho před rokem zavedly životní okolnosti a práce. Tu mu dalo olomoucké TyfloCentrum. Provádí výstavou Neviditelná Olomouc, píše  například i grantové projekty. Má dva zdravé syny. Baví ho počítače, moderní technika a hudba. Vodícího psa nepotřebuje, raději se spoléhá sám na sebe.

Neviditelná Olomouc

Výstava neviditelná Olomouc začala již v srpnu 2013 a potrvá minimálně do konce tohoto roku. Instalovaná je v Křížkovského ulici 5. Prohlédnout si ji můžete denně vyjma pondělí. Za rok a půl na ni zavítalo přes pět tisíc návštěvníků. Cílem unikátní dlouhodobé výstavy je jednak představit veřejnosti život nevidomých a také propagovat výrobky a služby sociální firmy Ergones a TyfloCentra Olomouc, které výstavu pořádá. Současně zde TyfloCentrum vytvořilo čtyři pracovní místa, dvě pro nevidomé a dvě pro osoby s postižením. Součástí výstavy je i celá řada doprovodných akcí (např. ochutnávka kávy po tmě). Více na www.neviditelnaolomouc.cz.

Sdílejte
Předchozí článekZmařené životy
Další článekRadovan Cibere